Metody svařování
V tomto článku si řekneme něco o metodách svařování. Zaměříme se na běžné metody, se kterými se obvykle setkáte v dílně, na stavbě nebo třeba doma v garáži. Speciální a méně využívané metody, jako je například svařování ultrazvukem nebo termitem, si necháme na jiný článek. Nejčastěji používané procesy svařování si můžeme rozdělit do tří skupin:
Svařování elektrickým obloukem
V praxi se nejčastěji setkáte se svařovacími procesy využívající elektrický oblouk, pomocí kterého se vnáší teplo nezbytné k roztavení a následného spojení základního (a případně i přídavného) materiálu. Elektrický oblouk při svařování vzniká mezi dvěma elektrodami (jednou je svařovaný materiál) za relativně nízkého elektrického napětí (20–30V) a vysokého proudu. Takový oblouk má teplotu až 5000 °C a dokáže lokálně roztavit svařovaný materiál. Ten je třeba chránit před oxidací, čehož lze dosáhnout pomocí ochranné atmosféry (např. inertním plynem) nebo tavidlem (obal elektrody). K metodám využívajícím elektrický oblouk patří:
- Svařování obalenou elektrodou (číselné označení 111, v angličtině MMA – manual metal arc welding): Pokud nebudeme brát v úvahu tzv. kovářské svařování, jedná se o nejstarší metodu svařování kovů, jejíž použití sahá až do roku 1888. Obalenou elektrodu tvoří přídavný materiál a obal, který zároveň působí jako tavidlo a ochrana svarové lázně před atmosférickým kyslíkem. Tato metoda se hodí na použití v exteriéru, jelikož zde nehrozí odfouknutí ochranného plynu jako u jiných metod. Výhodou je také fakt, že nepotřebujete láhev s ochranným plynem, což oceníte v případech, kdy se musíte při plnění pracovních povinností často přesouvat.
Svařování obalenou elektrodou
- MIG / MAG svařování (135, 136 / 138, v angličtině GMAW nebo FCAW): Jedná se o vysoce efektivní metodu svařování, kterou dnes najdete téměř v každé dílně. Potřebujete co nejrychleji svařit silné plechy? Nebo vás čekají tenké plechy při opravě karoserie? Obojí zvládnete touto metodou. Od svařování obalenou elektrodou se liší tím, že elektrodu tvoří drát navinutý na cívce, který do hořáku posouvá kladka. Drát může být plný (metoda 135), trubičkový s rutilovým nebo bazickým práškem (136) nebo metalickým práškem (138). Dále k ochraně svarové lázně potřebujete plyn (CO2, argon + CO2 a mnoho dalších). Když použijete inertní plyn (argon, helium, dusík) jedná se o svařování MIG, naopak pokud použijete aktivní plyn (CO2, směsný plyn s příměsí CO2 nebo kyslíku), půjde o svařování MAG.
Svařování MIG/MAG, lidově COčko
- TIG / WIG svařování (číselné označení 141 nebo 142, GTAW, tungsten inert gas welding, wolfram inert gas welding): u obou předchozích metod je přídavný materiál zároveň elektrodou. To v případě svařování tigem neplatí - elektroda je v tomto případě z wolframu a přídavný materiál se do svarové lázně musí dodávat "externě", nejčastěji ve formě drátu. Některé spoje lze vytvořit i bez přídavného materiálu, např. tak lze svařit tenkostěnné trubky. Jako ochranný plyn se používá argon nebo helium.
Svařování tigem
Svařování plamenem
Tento proces využívá hořlavý plyn, nejčastěji acetylen, jako zdroj tepla. Jelikož hoření acetylenu s pomocí kyslíku v atmosféře neumožňuje dosáhnout dostatečných teplot pro tavení materiálu, je třeba použít zdroj čistého kyslíku. Lidově se této metodě říká autogen a takový plamen může dosáhnout teploty až 3200 °C. Ke svařování plamenem lze využít i jiné plyny, ale jejich teploty hoření nedosahují teplot kyslíkoacetylenového plamene.
Přestože je dnes tato metoda svařování na ústupu ve prospěch efektivnějších metod, najdou se i její zastánci, jelikož pomocí jedniného nástroje můžete svařovat, řezat, rovnat i předehřívat, a to bez použití elektřiny.
Svařování plamenem
Odporové svařování
Když proud prochází vodičem, vzniká teplo. Za správných podmínek je toto teplo dostatečné k tomu, aby se části svařovaných ploch roztavily a spojily dohromady. A právě toho využívájí procesy patřící do kategorie odporového svařování. Nejčastěji se setkáte s tzv. bodovým svařováním, které najde využití při svařování tenkých plechů. Plechy se umístí mezi elektrody ze slitiny mědi, přes které projde proud během velmi krátkého časového úseku, obvykle 10–100 ms.
Autor: Bc. Vítězslav Vylíčil